Věříte, že děti mají pud sebezáchovy? A to i ve vodě? :-)

Miluju vodu… Jsem bývalá závodní plavkyně a mistryně republiky. Proplavala jsem v usilovné touze být co nejlepší (což mi od pěti let vštěpovali pečlivě do hlavy) 15 let života. A přesto vodu miluju. 🙂 Nebo právě proto? 🙂

Zažila jsem přitom spoustu dřiny a odříkání, ale i nádherných chvil ve společnosti kamarádů a přátel, společně jsme vše prožívali a slzeli zklamáním, když něco nevyšlo, ale i radostí, pokud se někdo z nás dostal na bednu (stupně vítězů). I já na nich stála mnohokrát a vždy jsem si to užívala. A do života mi nenapádně vklouzlo mnoho dobrých vlastností, získaných právě sportem a společenstvím lidí, se kterými jsem byla den co den, mnohdy vícekrát denně a přesto jsme spolu vycházeli a měli se rádi. Naučila jsem se hlubokému respektu k druhým. A to je k nezaplacení.

Později jsem chtěla sledovat podvodní svět nejen z vodní hladiny, ale jít hlouběji.

Tak jsem se dostala k potápěčům… Začátky nebyly jednoduché a musím přiznat, že jsem v sobě zpracovávala i nějaké strachy. 🙂 Ale překonala je a dostala se nejhlouběji, kam jsem byla ochotná zajít – do 25 metrů. Vím, že pro ostřílené potápěče je to sranda, ale pro mě to byla taková jakoby bezpečná zona, abych na sebe nemusela tlačit a přemlouvat se k něčemu, co už se mnou úplně neladilo.

A  tyto zkušenosti mi pomohly k tomu, že jsem v sobě našla důvěru ve vodní prostředí a vždy mi bylo líto, když jsem se setkala s někým, kdo neuměl plavat, kdo se bál vody.

Napřed jsem to moc nemohla pochopit, protože voda byla mým druhým domovem, ale pak ve mě pomalu uzrálo rozhodnutí, že právě těmto lidem bych moc ráda pomohla, aby si vodu také zamilovali a zbavili se strachu. Navždycky.

A protože jsem vystudovala tělocvik na pajdáku, bylo pro mě jednoduché své rozhodnutí uvést do praxe.

Stala jsem se na 10 dlouhých let učitelkou plavání.

A hned od začátku jsem k tomu přistupovala s pravidlem – NEJPRVE JE TŘEBA SI VODU ZAMILOVAT A PAK SE MÚŽEME UČIT PLAVAT. NIKDY NE NAOPAK!!!

A začala jsem. Učila jsem malé děti od jesličkového věku, přes školičky, základní školy, střední školy a po večerech ještě individuální plavání seniorů.

Získala jsem za tu dobu opravdu mnoho zkušeností a mohu říct, že naučila formou spousty her, které jsem po večerech vymýšlela, mnoho dětí i dospělých milovat vodu a skutečně si to v ní užívat.

Protože o to jde především.

A když dítě zapojíme do her a srandiček ve vodě, pak jen koukáme, jak snadno zapomene na to, že mu natekla voda do očí, že se v pohodě potopí s otevřenýma očima a radostně nám sdělí, kolik prstů mu pod vodou ukazujeme, klidně skočí do vody a samo vyplave a pomáhá si ke břehu. 🙂

Musím přiznat, že já v žádném případě nejsem zastáncem nějakých umělých nadnášecích pomůcek ve smyslu – rukávky, kruh apod. Použitím tohoto totiž přetneme ten přirozený vývoj dítěte ve vodě, to pochopení a osahání, jak se tělo ve vodě chová, co je potřeba udělat proto, aby se dostalo na hladinu.

• Proč je potřeba mít otevřené oči? Kvůli orientaci – např. jsme s dítětem na lodi, ono spadne z nějakého důvodu do vody a okamžitě cítí paniku, neb neví, kde je a kam se chce dostat. Pokud má otevřené oči, pak vidí, kde je slunce (světlo) a pomáhá si přirozeně tímto směrem.

A věřte, že pud sebezáchovy funguje dokonale, že ani žádné dítě nezůstane nečinně ve vodě stát a čekat, až půjde ke dnu.

• Proč si nemá utírat oči po vynoření? Protože voda steče přirozeně sama dle zákona gravitace a my potřebujeme ruce na plavání, ne na utírání očí. A zase si představme, že někde na otevřené vodě přestaneme používat při plavání ruce... Co se stane? Já to např. zvládnu v pohodě, ale mám za sebou léta dřiny ve vodě. 🙂 Malé dítě nebo i méně zdatný plavec pak má trošku problém, že?

A tyto prázdniny jsem si toto vše opět uvědomila, kdy jsem trávila nějaký čas se svými vnoučátky v různých vodách. Jejich milující a strarostliví rodiče jim samozřejmě chtěli pomoci k naučení se plavat nadnášecími pomůckami. Chápu to. Nezažili ty stovky hodin při výcviku dětí, jako já… A tak nemohli vědět, co vše jsou děti schopné zvládnout.

Jasně, že ze začátku děli měly problém se potopit, podívat pod vodou, neutírat si oči apod. 🙂 A tak jsme začali hrou  NA HOVADO. Zní to škaredě? Chápu, ale je v tom psychologický moment, kdy je dítěti dovoleno říct jakoby hrubší slovo, ale zároveň je potřeba po vykřiknutí tohoto slova se schovat před otravným hmyzem pod vodu.

Do pěti minut ani jedno dítě nemělo problém hupsnout pod vodu, vynořit se, zatřepat hlavou, aby voda stekla, aniž by si utíralo oči. 🙂 A děti vysmáté a rodiče udivení. 🙂 

Pak už byl jen krůček k tomu, že jsme dostali svolení a v bazénu děti mohly být přirozeně, bez rukávků a přišel další šok – děti začaly samy plavat a nakonec bez bázně  skákaly do hloubky, samy vyplavaly na hladinu a následně doplavaly ke břehu.

A tohle všechno se událo v řádu několika málo dní.

Je pravdou, že rodiče s dětmi chodili plavat od malička, takže vodní prostředí pro ně nebylo nové, nicméně stále se bály a stále se nechtěly vzdát svých „pseudopomocníků“. Hrou a důvěrou v sebe sama to ale nakonec nádherně zvládly a měly ohromnou radost. A my, dospělí, taky.

Nakonec jsme udělali krásný ceremoniál – s poděkováním vnouček před bazénem vyhodil rukávky do popelnice s tím, že už je potřebovat nebude. A vnučka jej samozřejmě následovala.

Mám z nich ohromnou radost. A znovu si s vděkem uvědomuji, jak je život nádherný a kolik radosti můžeme prožívat, pokud si to dovolíme. 🙂