Pokora – můj kamarád?

Trošku jsem se odmlčela, nešlo to jinak…. Nesmím sedět u compu a na mobilu jen to nejnutnější…

Ale možná víte, s kým jsme v kontaktu stále, že jsem si před 2 týdny zašla na masáž k mojí skvělé kamarádce. Bylo to úúúúúžasné a nádherná relaxace. Pak bájo popovídání u kávičky a jela jsem domů.

Nějak jsem si ale neuvědomila, že po masáži jsou svaly nádherně zrelaxované a je třeba jim dát pokoj.

Ten den jsem byla pozvaná k synovi na zahradu na grilovačku. A vnoučátka mě vyzvala si zaskákat na nové velké trampolíně….Mě nemusí nikdo k pohybu dvakrát přemlouvat že jo. 😄Bylo to senza…v mysli se mi vybavila léta na pajdáku, kde jsme na trampošce dělali divy, lítali do výšin, smáli se radostí, metali salta dopředu, dozadu, prostě čistá radost….

Teď jsem se k tomu fakt ale neodhodlala…, žádná salta, ikdyž jsem měla sto chutí, jen jsem skákala…:-) Jsem už přece zodpovědná. Hihi 🙂

Doskákala jsem a šla si sednout a najednou si uvědomila, že mě nějak bolí v zádech. Tak jsem si říkala, že je to možná tím, že jsem dala zádům trochu víc záhul a že to přejde.

Seděli jsme do půlnoci u ohně, probírali mnohé, včetně zážitků dětí ze závodů biatlonu a hrozně se nasmáli, tak se ta bolest nějak utlumila.

Nicméně doma to bylo zase něco a každým dnem se bolest zhoršovala. Když jsem se v posteli chtěla obrátit, myslela jsem, že mi někdo žeře vnitřnosti zaživa. 🙂

Syn říká – to ses, mami, nachladila u ohně. Je pravda, že v noci už byla zima.Chtěla jsem to rozcvičit jogou – hihi, přestože jsem hypermobilní, nedala jsem ruce na zem, když jindy dám klidně i předloktí – a tak jsem pochopila, že je něco špatně.

Zašla jsem tedy k lékaři a ten mě logicky poslal na rentgen. Resumé? Kompresní fraktura Th9.

Takže mi rupnul obratel a při té radosti jsem to vůbec nevnímala…

Tak a mám to…. Fňukala jsem, že jsem se přestěhovala do hor, kde je sice nádherně, ale kde téměř nikoho neznám a Korona mě uvalila do skorosamotky na dlouhé týdny. 🙁

A sotva se mohlo začít trošku více potkávat s lidmi – a pro mě to znamená jezdit za nimi – prásk a dalších minimálně 8 týdnů samotky, protože nesmím sedět, tudíž ani jezdit. A navíc se slušivým kamarádem korzetem, který mohu sundat jen na ležení. 🙂

A co jsem vlastně chtěla tímto sdílením říci? Že jsem se znovu vrátila k naprosté pokoře a vděčnosti za vše, co ve svém životě mám. A učím se dnes a denně se stále více soutřeďovat na své vnitřní bytí a na to, zda myšlenky, které právě mám v hlavě, jsou to, co bych chtěla, aby se zhmotnilo.

A musím přiznat, že se mnohoktát během dne přistihnu, že právě tato myšlenka není fakt to, po čem bych z hloubi srdce toužila, aby se stalo. 🙂

Proto na vědomém myšlení pracuju dnes a denně a cítím, že je to stále lepší. Už umím více poslouchat svůj vnitřní navigační systém. A taky přijmout to, že jsem neposlouchala sama sebe a musím dojít k posunu přes svoji vnitřní bolest.

Mám práci na mnoho týdnů, respektive do konce života. 🙂