Malé jarní zamyšlení roku 2020…

Musím přiznat, že se v této, trošku zvláštní době, snažím co nejvíce zachovávat pozitivní myšlení. Nebo chcete-li, veselou mysl. Připadá mi, že je to pro mě jediná cesta, jak se nezbláznit…

Ano, byla jsem zvyklá na mnoho věcí a připadalo mi to jako samozřejmost. Což jsem si uvědomila až v posledních dnech.

Tím nechci říct, že bych si nevážila všeho, co ve svém životě mám. Jen jsem to neprožívala pokaždé jako nějaký zázrak, což dneska nemohu už říct.

Denně si znovu a znovu uvědomuji, jak moc vděčná mohu být a jsem za spoustu lidí, věcí a zážitků, které v životě mám. Téměř denně si zapisuju již několik let vděčnosti, alespoň 3. A víte, čeho jsem si všimla poslední dobou? Že těch vděčností začalo paradoxně přibývat.

Tak jsem se ptala sama sebe, zda to není zvláštní?? Je nejistá doba, dostáváme spoustu protichůdných informací, člověk mnohdy neví, čemu věřit a přesto vyplouvají na povrch ty nejvíc obyčejné věci a moje mega vděčnost za ně.

Ale popravdě musím přiznat, že mě mmohdy ovládne i strach. Strach z neznáma, které je cítit všude kolem. Strach z toho, co bude….

Před několika lety jsem si řekla, že se mi blíží důchodový věk a že by bylo záhodno se nespoléhat jen na peníze od státu, ale udělat něco sama pro sebe. Pustila jsem se do toho a učila se a studovala spoustu věcí a makala i sama na sobě, na osobním a duchovním rozvoji, na technických věcech, které mi až tak nebyly blízké, na fungování sociálních sítí a budování důvěry s lidmi…

Je toho opravdu moc, čemu všemu jsem se učila a kolik knih přečetla. Bavilo mě to. Ale ještě víc, když tyto mé činnosti začaly přinášet i první ovoce v podnikatelské oblasti.

Protože jsem prý rozený podporovatel a propojovatel, doputovala ke mně celkem přirozeně nabídka spolupracovat v multilevelové společnosti, laicky řečeno. Vybrala jsem si firmu, která obchoduje s produkty z oblasti denní spotřeby, což mi dávalo velký smysl. Navíc jsou tyto produkty vyráběny v souladu s principy Tradiční čínské mediciny, kterou již roky uznávám.

A tak začala má postupná cesta za snem – mít partu kamarádů a přátel, se kterými společně naplňujeme svoje sny, cíle a vize, společně cestujeme, dobře se u toho většinou bavíme a přitom je o nás postaráno i v hmotné oblasti.

V tuto chvíli mám v týmu přes 2000 lidí a říkala jsem si, jak krásně se mi už bude celkem pohodlně žít, protože už mám mnoho činností naučených a zautomatizovaných a netrvá mi vše tak dlouho, jako na začátku.

Nicméně – koronadoba mi zhatila trošku plány. A fakt poctivě přiznávám, že někdy vůbec nevím, co dělat, na co se soustředit, na co myslet…

Naštěstí jsem si docela brzy uvědomila, co mi funguje naprosto vždy skvěle, co mi umí zvednout náladu. Mimo pobytí s dětmi je to každá sportovní činnost, kterou provozuju. Protože pak jsem skutečně tady a teď a neřeším, co bylo, co bude, jak bude a kdy bude… Jen se soustředím na bytí a žití, na svůj dech, na zpěv ptáků kolem, foukání větru, kapky deště, broučky v trávě…

A pokud jdu s přáteli na můj oblíbený Nordic Walking, pak se vždy navíc hrozně nasmějeme a jen nám všem moc fajn.

Co jsem tím vlastně chtěla říct? Že ať se děje, co se děje, je zbytečné se mračit a být vyděšený, tím stejně nic nevyřešíme. Ale spíš si všímat těch krásných okamžiků, které zcela určitě najdeme v každém našem dni.

A to nám všem přeju z celého srdce.