Kterak střelec k trpělivosti přišel…

Dnes trošku poodhalím, jakým obdobím mlčení a přehodnocování jsem nyní pár měsíců procházela a co vše si v tomto čase zvědomila.

Tak jako u všech, začalo jaro trošku zmatečně a uvalením do samotky. Neviděla jsem to nijak dramaticky a snažila se nepodléhat panice. Zpočátku jsem dychtivě poslouchala zprávy, ale postupně jsem cítila víc a víc, že mi to vůbec nedělá dobře na duši, proto jsem od toho upustila.

Jako velké plus jsem vnímala skutečnost, že jsem se před nedávnem přestěhovala z velkoměsta Ostravy, kde se nedalo už skoro dýchat, do malého městečka v Nízkém Jeseníku, takže v podstatě do hor. Ale po rozchodu, po několika letech společného soužití, to byla taky změna.

Mám tady sice syna s rodinou, ale vědoma si toho, že už jsem přece jen vplula do role tchýňové, dodržuju sama pro sebe pravidlo – nelez tam, dokud tě nepozvou. A protože jsem si vychovala akční sporťáky, jsou taky furt někde v luftu. Jsme rádi, když stihneme jedno kafíčko za týden.

Když pak přišlo omezení volného pohybu, příliš mi to nevadilo. Jednak bydlím 200 m od lesa a jednak pracuju on-line i v normálním režimu vesměs, takže žádná velká změna. Mimo nejistoty teda, kterou jsem cítila jak v sobě, tak všude kolem mě.

Ale jak čas ubíhal a nemohla jsem v podstatě nikam, na žádnou pracovní schůzku, na bazén, na kafe a mám tady jen jedinou kamarádku z dřívější doby, byla jsem stále více a více sama se sebou.

Přiznám se bez mučení, že jsem měla jednu dobu pocit, že jsem snad na okraji počínající deprese… Ráno vstanu – sama, pracuju – sama, jdu ven – sama, večer – sama, jdu spát – sama… No a to pro tvora společenského není právě to nej. Tak jsem si tak pofňukávala, jak se mi to nelíbí a zaměřovala v podstatě pozornost na to, co jsem nechtěla – být o samotě zavřená doma.

Noooo, co na to říct, že? Celé dlouhé roky se učím nejen tuto jednoduchou rovnici – na co zaměřuju pozornost, tam to roste. A tak co jsem chtěla, to mám. Vesmír se neplete, zákony platí stejné pro každého.

A jak mi to dal najevo?

Koupili jsme dětem velkou trampolínu a já skákání na ní miluju. Tak jsem ji samozřejmě za nadšeného povzbuzování vnoučátek musela vyzkoušet. Výskala jsem nadšením při letu ve vzduchu a fakt si to užívala…

Ale předtím jsem porušila z mého pohledu vesmírný zákon vděčnosti toho, co žiju, takže jsem dostala naděleno za mou nespokojenost. A resumé? Zlomenina hrudního obratle.

Tu bolest bych snad fakt nikomu, ale vůbec nikomu nepřála ty první dny a noci. Ale byla jsem nesmírně šťastná, že jsem nemusela zůstat ležet v nemocnici bez pohybu – aleluja díky koroně. 🙂

Byla jsem moc vděčná, že můžu být doma a léčit se tady. Ale tím se jen prohloubila moje samota a neschopnost provádět některé činnosti – např. sezení, jízda autem, předklon, nošení věcí, nákupy, věšení prádla…. a mraky jiných. Takže jsem dlouhé týdny jedla ve stoje, pracovala ve stoje, pila moje oblíbené kafíčko ve stoje, četla vleže a další srandy.

Mimochodem, víte, jak se obouvají ponožky se zlomeným obratlem, když se nesmíte předklonit? Ještěže jsem tak ohebná. 🙂

Ale když člověk bydlí sám, poradí si s mnohým. Co mu taky zbývá, když nechce stále někoho prudit, že?

A tak jsem chtě nechtě byla pomalu snad až tlačena k tomu, uvědomit si konečně, co je v životě důležité, jaké hodnoty jsou pro mě skutečně prioritní a co je to ta milionkrát zmiňovaná sebeláska.

Možná to zní až paradoxně, ale ve chvílích, kdy je nám opravdu těžko, vyplouvají na povrch věci, díky kterým se začneme mít opravdu rádi. A já postupně se sebou začala zacházet jako s mým nejlepším přítelem. A od tohoto okamžiku se jako zázrakem i má psychika začala zase krásně zvedat nahoru.

Až jsem si jednoho dne uvědomila, že ikdyž jsem třeba i několik celých dní nepromluvila s nikým ani slovo, jsem šťastná a vděčná, že žiju. Spokojená jen sama se sebou.

A ještě jednu věc jsem si uvědomila. Docela se všude psalo o tom, že některé nefunkční věci a vztahy končí. Moc jsem tomu nerozuměla, jak je to myšleno. Ale pak jsem na to přišla.

Ono v tom, pro mě poměrně dlouhém odloučení od civilizace a společnosti a práce v živém světě, jsem si najednou uvědomila, pro koho skutečně něco znamenám, kdo se o mě zajímá, kdo mi pomáhá a jezdí za mnou, kdo mi pravidelně volá a přesto, že občas nesrším vtipem, to zvládá a nesmírně mě podporuje a tím pomáhá.

A tady jsem pochopila, kdo to skutečně je – mí věrní přátelé, bez kterých bych asi už byla v blázinci. 🙂

A naopak že jsou v mém životě lidé, kteří se jen tvářili jako přátelé, ale v době, kdy jsem na tom nebyla moc dobře, si nenašli čas třeba ani na hovor. Naštěstí jich nebylo moc. Ufff…

A víte co? I za to jsem moc ráda, protože mám aspoň jasno. Vím, kdo je můj skutečný přítel a kdo se jen tak tvářil.

Takže v podstatě toto pro mě docela nelehké období mě naučilo mnohé. A jsem za to vděčná, ikdyž to nebyla procházka růžovým sadem.

Ale dnes už vím, že pokora, trpělivost, vděčnost a sebeláska jsou pro mě velikou hodnotou, ke kterým jsem došla sice přes bolest, ale došla.

A už si fakt budu dávat bacha na myšlenky a sklony k fňukání. Nevyplácí se to. 🙂 Anebo že by nakonec jo? 🙂

Příštá týden už začínám jezdit na rehabky, tak zase uvidím lidi, auta… 🙂 Což je skvělé. Ale vnitřně už věci vnímám jinak. Prostě jsem posílila…