Můj příběh: jak se z ticha zrodil můj kurz

Tehdy se na mě doktorka podívala a řekla – měla jste strašné štěstí, protože se vám páteř zlomila jen pár milimetrů od míchy… A už jste nemusela nikdy nejen sportovat, ale ani chodit…

Hrůzou se mi rozklepala kolena a řekla jsem si – tak to by mi ještě chybělo k tomu všemu, co teď v životě zažívám…

A najednou ticho doma. A ticho uvnitř.

Děti odešly z domu, manžel za jinou ženou a já zůstala najednou v prázdném bytě sama. A k tomu bych jako nemohla ani chodit?

Až jsem se vyplakala a trochu vzpamatovala, pevně jsem se rozhodla, že tohle nikdy nedopustím a udělám všechno pro to, abych byla zase zdravá a šťastná.

Měla jsem k tomu spoustu času, protože jsem nemohla nic, jen ležet, pít ze slánky a koukat do stropu.

Slzy, strach… a rozhodnutí

Pro mě, jako člověka, který celý život sportoval, to bylo neskutečně těžké. To přiznávám. Vzpomněla jsem si tehdy na Clemense Kubyho, který si také zlomil páteř a přestože má přerušenou míchu, chodí. To mi dodávalo sílu a fakt velkou naději.

Pak jsem si postupně vybavila všechny techniky a moudra, která jsem celý život vstřebávala a prostě začala mentálně pracovat uvnitř sebe.

Samozřejmě mi neskutečně pomáhaly moje děti, které za mnou jezdily do nemocnice a byla jsem za to moc vděčná. Ale ty dlouhé dny a týdny, strávené bez pohybu jen na zádech, byly sakra těžké.

Malé kroky z postele

A vidina toho, že až dostanu korzet a budu konečně doma, ale zase sama, nebyla nijak veselá. Bez těch občasných fňuků, jaký jsem vlastně chudáček, jsem se prostě neobešla.

I když jsem pak samozřejmě cítila obrovský vděk za to, že nohy cítím a tak je předpoklad, že neochrnu. A neochrnula jsem.

Když se v hlavě narodí plán

A v té době, kdy jsem pocit samoty a prázdnoty pociťovala daleko intenzivněji, se v mé hlavě zrodil plán, jak na tu samotu a „syndrom prázdného hnízda“ vyzrát. V duchu už jsem se viděla, jak se zase proháním na kolobce, na kole, skáču do vody a plavu…

Tuto vidinu jsem si denně uchovávala co nejvíc. A povedlo se! Dnes už zase skáču přes kaluže a cítím obrovskou vděčnost za každý jeden den.

Proč vznikl „Druhý dech“

Uvědomila jsem si ale, že takto smutných žen po odchodu dětí z domova a ze zaměstnání, je hodně a napadlo mě sepsat všechny praktiky a techniky, které mi dnes a denně pomáhají být zase šťastná a spokojená a žít naplněný život i ve svém elegantním věku.