Můj příběh, aneb cesta za štěstím...

Dnes, i když jsem již nějakou dobu zaškatulkována společností mezi seniory, žiju naprosto aktivní život, aniž by mě nějak omezovalo mé zdraví. Je pravdou, že mám asi výhodu, neb jsem celý svůj život v podstatě sportovala a dělala vrcholový sport a tělo si to pamatuje. Jsem téměř denně venku, buď pěšky nebo na kole, či kolobce, chodím po horách, plavu a praktikuju jógu.

Dětství jsem měla krásné, to ano. Oba rodiče nás milovali a věnovali se nám opravdu hodně. Ještě dnes se sestrou vzpomínáme, jak jsme s tátou chodili po lese a on nám dával úkoly a my byly ochotné se i přetrhnout, jen abychom získaly vysněný bod od tatínka.

A možná tady zapustilo kořeny mé téměř celoživotní soutěžení. 

Když mi bylo 5, vzal mě táta poprvé do bazénu na plavecký trénink a já tam zůstala dalších téměř 15 let. Moc mě to stále bavilo.

A slyšela jsem od mala - makej, musíš být nejlepší, musíš vyhrát, porazit ty druhé... Tehdy mi to dávalo smysl, věřila jsem autoritám a milovaným rodičům.

A já dřela a dřela. A pamatuju si, že jsem téměř půl roku makala na tom, abych stáhla čas o 2 vteřiny. Což je na jednu stranu sranda, ale na druhou je to hrozně moc.

Můj táta byl sportovec tělem i duší. Nejprve plaval za otužilce, kam mě začal brávat s sebou už jako malou holku. A já si dodnes vybavuji slova mojí milované babičky, když mu to vytýkala. Bála se o mě. I maminka. Ale já bych udělala vše proto, aby byl tatínek se mnou spokojený.

Když jsem jej poprvé v 10-ti letech porazila v plaveckém maratonu na 12 km, kde měla voda 12 stupňů, rozhodl se, že to tedy ne a dal se běžecké maratony a ultradlouhé běhy, včetně 24 hodinovek.

Popravdě jsem zpočátku nedokázala pomalu ani dýchat, abych snad svůj sen nevyplašila, aby se nerozplynul.

Protože jsem ani nemohla uvěřit tomu, že mám skutečně tolik odvahy na to jen pomyslet.

A že mám kolem sebe lidi, kteří mi věří!

Aaaaa... to byla nádhera, ale i obrovský závazek.

Sama k sobě především, ale i ke spoustě lidí okolo, kteří mi na mé cestě byli ochotni pomáhat v mnoha směrech.

Slovo dalo slovo a k mé nesmírné radosti se mě ujal "plavecký maratonský kolega", Zasloužilý mistr sportu, přemožitel kanálu La Manche, vojenský pilot Honza Novák.

La Manche překonal úspěšně jako první suchozemec na světě v těžším směru z Anglie do Francie v roce 1974 (15. srpna) a 1975. To kvůli silnějším proudům u francouzských břehů.

Plavba v roce 1975 byla vyhlášena tehdejším nejlepším pilotem doprovodníkem Noakesem jako přeplavba v nejtěžších podmínkách - byl zákaz výjezdu lodí, sedm hodin vál vítr 120 km za hodinu, vlny pět až sedm metrů, více boj o život, než vlastní přeplavba.

Ale Honza to dal. A pro mě to byl hrdina s obrovským H a vzhlížela jsem k němu neskutečným způsobem. Ale hlavně jako k inspiraci a studnici moudra v tom, co jsem potřebovala já.

Na fotce níže jsme spolu (zleva) před začátkem závodu zimních plavců, který odstartoval další přemožitel kanálu La Manche, František Venclovský, se kterým jsme se potkávali na mnoha závodech dálkových plavců.

Trenér Honza měl v té době již sám mraky zkušeností a tak mi dokázal sestavit velmi kvalitní trénink na míru.

A že to nebyla žádná procházka růžovým sadem, je asi jasné...

Poměrně hodně mi ale vadil fakt, že jsem musela veřejně ohlásit zahájení přípravy na přeplavbu kanálu, jinak to prostě nešlo.

Byla to podmínka "seshora", jinak by mi souhlas neposkytli...

A tak ať jsem přijela na závody kamkoliv, všude bylo mé jméno na plakátech. Vždy v souvislosti s výsledky a mým jménem všude psali, že jsem jako první suchozemská žena ohlásila přípravu na pokus o přeplavbu kanálu La Manche.

Umíte si představit, jak obrovsky svazující to bylo? Kolik bezesných nocí a strachu ze selhání mi to přineslo?

Strašně moc...

Nicméně ponořila jsem se do přípravy a fakt velmi náročného tréninku, kde mi pomáhal i můj táta maratonec, se kterým jsem naběhala stovky a stovky km.

Dřela jsem mnohdy do úmoru, protože mi bylo jasné, že když už jsem se dala na vojnu, budu bojovat do posledního dechu.

Byla jsem mladá, tělo jsem měla velmi dobře trénované a tak jsem nemohla pochopit, proč se mi začíná ozývat koleno bolestí víc a víc.

Dlouho jsem tu bolest překonávala silou vůle, ale po nějaké době už jsem jen kulhala a prostě ta bolest a nefunkčnost už překonat nešla.

A tak jsem skončila u jedné skvělé a skutečně vyhlášené paní primářky. Po vstupním pohovoru následovala serie vyšetření, rentgenů a zátěžových testů.

Když si mě pak paní doktorka pozvala k vynesení verdiktu, téměř jsem nedýchala...

Ale když mi oznámila celou krutou pravdu, už se mi skoro ani dýchat dál nechtělo. Tolik to bolelo a mě se rozsypal dlouholetý sen, pro který jsem dřela roky, během chviličky.

A co mi řekla?

Já ty doktorské termíny ani neslyšela, pouze mi duněla v hlavě věta:

"Jano, buď budeš plavat dál a půjdeš tvrdě za svým snem, ale zůstaneš časem na vozíčku bez možnosti ovládat nohu. Nebo skončíš, ale máš naději žít normální, ale kvalitní život bez vozíčku..."

Zhroutil se mi svět...

Tolik let jsem dřela, tolikrát brečela bolestí a únavou, překonávala hloupé řeči lidí a pitomé novinové titulky...

Samotu, odloučení, zimu, chlad a hlad, jen abych dosáhla svého snu - přeplavat kanál La Manche.